Jak Nikísek poprvé vandroval

  V pátek 6. února jsme opustili koníčka, neboť snad první víkend téhle zimy nemělo mrznout a tím pádem by měl koník vystačit s vodou, a konečně jsme se vydali na vandr. Do Českého ráje cesta daleká je, ale Nikísek - pes cestovní - ji zvládnul levou zadní a z auta v Turnově se vyhrnul nabitý a natěšený. Dagouš se hrnul taky, spíš aby mu to protivné auto co nejrychleji zmizelo z dohledu.

 Český ráj jsme si vybrali hlavně proto, že jsme chtěli pryč od našich severských bílých zasněžených plání - zase cítit suchou hlínu pod nohama... Sněhu tu opravdu bylo méně než u nás, za to led vypadal nedobytně a v kombinaci s cestami necestami, skalami a údolími, mi připravil dost perných chvilek...

 Ještě štěstí, že jsem se konečně odhodlala seznámit Nikouška se stahovacím obojkem (po předchozích zkušenostech ze Zlatého vrchu) a tak mě po ledu táhnul jen občas. První zastávka byla nečekaně pod osvětlenou lyžařskou sjezdovkou, kde ze stánku s občerstvením do tmy vyhrávala muzika, voněly dobroty a kolem obsazených stolků na sněhu vládla až téměř letní nálada. Vstřebali jsme tu pohodu a nějakou tu dobrotu a vyrazili večerní krajinou hledat místo ke spočinutí. Cestou mě dost natrápil čerstvě navrtaný nerv v zubu a trochu taky škrtící se Nik, který zatím nechápal, jak vlastně jeho nový obojek funguje a snažil se překonat rekord v dlouhodobém nedýchání a strašidelném chroptění. A taky rekord v nejčastějším oklepávání, drbání, kroucení se a motání pod nohy. Obojek se však nevzdal a já taky ne, tak si chudáček můj ubohý pejsek začal zvykat.

 Po strastiplném výstupu zledovatělou divočinou Slamák našel úžasnou prostornou jeskyňku vystlanou listíčkem, jenže o patro výš objevil naše staré známé indiánské pohřebiště a rozhodl, že přenocujeme tam. Na skále a písku - ach jo. Přivázali jsme pejsky, Nikouš dostal pod sebe karimatku a já byla zvědavá, jak to s ním v noci půjde, když je zvyklý na svůj měkký pelíšek v teple domova... Nikoušek si po večeři trochu zahlídal, stočil se na karimatku a pak jsme všichni usnuli. Včetně mého zubu.

 Ráno mě vesele vítal a vypadal, že psychické ani fyzické následky na něm tato noc nezanechala. Po snídani jsme se vydali dále po plazivém ledu. Z Klokočských skal jsme po neznámé cestě došli do neznámé vesničky a tam jsme se seznámili s neznámým pidipejskem, nejspíš zakrslým srnčím pinčem - každé ucho jinak. Vedle Daga vypadal úplně jako veverka, ale choval se jako shovívavý tatík a nakonec se dal i do preventivního štěkotu. U mapy nám dobří lidé dobře poradili a tak jsme k poledni došli do Sedmihorek a dali si v bowlingové restauraci pořádný oběd. Pejsky jsme nechali venku, protože bylo krásné počasíčko, a taky aby si Nik pocvičil čekání. S Dagoušem mu to šlo výborně, protože na vlastní oči viděl, jak se čeká v klídku bez řevu a zoufalství. Za odměnu oba dostali něco na zub a pokračovali jsme do skal.

 Rybníček s hladovými kapříky byl zamrzlý a kousky rohlíku, které Slamák naházel do otvoru v ledu u výpusti, se vypustily. Kapříci naši návštěvu holt prospali. Kouzelným zářezem ve skalách jsme došli do arboreta - parku celé sbírky starých stromů z Čech i z různých koutů světa. Nikde nikdo, sluníčko příjemně hladilo a tak jsme se utábořili na lavičce pod jedlovcem. Slamák si z něj sesbíral pár minišištiček se semínky a pak ho zlákal další velký strom, po jehož kůře se dalo stromolezit. Když parkem prošli první dva lidi, Nikýsek je už z dálky náležitě ohlásil a Dagouš je pak zblíska málem sežral. Slamák se popral s Nikem o klacíček tak intenzivně, že Nik došel k závěru, že je ten klacíček nutno sežat, aby ho už nikdy nikdo nezískal zpátky a opravdu ho sežral.

 Do večera jsme prošli Hrubou skálu, Adamovo lože, hřbitov horolezců, skalní vyhlídky i údolí, a na spaní našli malinké skalní městečko s několika převisy. Šli jsme spát hned po setmění a tak mě Nik v noci jednou probudil, že potřebuje na záchod. K ránu, když se mi nechtělo vylézt z vyhřátého spacáčku, nadělal z karimatky cucky a udělal si z nich hnízdo. Karimatka už byla stoletá, ale to uklízení cucků po celém okolí se mi moc nevyplatilo.

 Na zpáteční cestě místo očekávaného deště jen trochu zamrholilo a zase bylo dobře. S pejsky jsme dobyli Turnovskou rozhlednu Hlavatici - Dag 2x nedobrovolně z cvičných důvodů, Nik 2x dobrovolně, protože se musel opičit po Dagovi a tím pádem já taky 2x nedobrovolně vlečená za Nikem. Pod Hlavaticí jsme si prohlédli dřevěné bytosti v nadživotní velikosti a tímto kulturním zážitkem jsme završili náš první letošní vandr. Doufám, že ten příští už bude bez sněhů a ledů. Nik nám dokázal, že je opravdovým psem cestovním, který se nezalekne ani zimního počasí, spaní pod širákem, zledovatělé cesty a ani točitých nebo ztrouchnivělých schodů. Jediný černý puntík si vysloužil za tu ostudu u krámu na zpáteční cestě, když tam čekal chvíli sám, než si koupíme chleba ( Daga jsme nechali v autě bez obavy, že by nám ho zdevastoval ). Ten kravál, co kvůli tomu stropil jsme slyšeli až uvnitř Penny marketu. Budu s ním muset častěji na nákupy...